Po delší době se nám do testu dostal zase jeden velký český zástupce. Nejde o nic jiného než o nejnovější počin
našeho tradičního výrobce, Jawu 660 Sportard.
Co bychom si namlouvali, na tuzemské výrobky hledíme my Češi vždy více kritickýma očima. To, co bychom u japonce
možná přešli mávnutím rukou, může být pro český výrobek "nehorázný" nedostatek. Sám jsem byl svědkem, když se
při prezentaci Jawy v Táboře snášely na zástupce firmy možná až zbytečně rejpavé dotazy.
Pro nás v redakci ČMN má ale tento test ještě jeden rozměr. Na rozdíl od japonských, německých nebo třeba anglických
motorek jsme vzniku Jawy Sportard byli blíž.
Poprvé se veřejnost mohla s Jawou 660 Sportard seznámit během veletrhu Motocykl v březnu roku 2009. I když, někdo
si mohl myslet, že jde pouze o upraveného Dakara 650. Pravda, Sportard designově z Dakara vychází, ale podle filozofie
firmyby mělo jít o jiný druh motocyklu. Svému majiteli by měl nabídnout více sportovních emocí, ale také možnost
sbalit kufry a vyrazit přes Evropu k moři. Tak uvidíme, jak se v Týnci podařilo namíchat koktejl sportovních
a užitkových vlastností.
Jak už jsem zmínil, měli jsme možnost odzkoušet prototyp této novinky, a to letos v zimě. Ale záměrně jsme z tohoto
testování nechtěli vyvozovat nějaké hlubší závěry. Na obou námi testovaných strojích se totiž stále pracovalo, takže
nebylo jasné, co na nich do sériové produkce bude zachováno a co se ještě změní. Ale především proto, že oba motocykly
měly v té době již nalítány desetitisíce kilometrů a v rámci zkoušek se s nimi rozhodně nezacházelo jako v bavlnce.
O to víc jsme byli zvědaví (a nebudu lhát, když řeknu, že zvědaví jsme byli všichni redaktoři ČMN), jak nakonec
Sportarda v Jawě dotvořili.
Začnu tím, co trkne do oka každého - designem neboli vzhledem. Základní křivky pocházejí z Dakara 650. Při
porovnání obou strojů ale zjistíte, že design Sportarda byl provzdušněn. Některé plasty zmizely, jako například
obří kryt pod motorem, jiné byly zmenšeny, to se týká bočních kastlíků, jež se podařilo schovat víc pod sedlo, kde
tolik netrčí. A přední kapota dostala průhledné plexi.
Kontroverzním prvkem šestsetpadesátek byl výfuk. Se změnou motoru byl ale změněn i ten. Sice jde o jednovál, ale
se dvěma výfuky a koncovkami po obou stranách sportovně vystrčenými k nebi. Ty se nám líbily obzvláště.
Shrnuto podtrženo, design má buď své zastánce, nebo zaryté odpůrce. Každopádně je unikátní, s jiným motocyklem
nezaměnitelný. bohužel ale skrývá i určité mínusy v jízdních vlastnostech. Není to ochrana před větrem, kterou takto
malé štítky stejně nikdy moc nenabízejí. Problém je v mohutnosti konstrukce kapotky. Jde totiž o svařenec z ocelových
trubek, takže docela dost hmotnosti, která zbytečně zvyšuje těžiště.
Kvalita laku mě dost překvapila. S povrchovou úpravou totiž týnečtí dost válčili, většinou totiž polepy nebyly
schovány pod lakem, takže se odlupovaly a chytala se za ně špína. Sportard má vše pod zdařilým transparentním
lakem.
Co se týče ovladačů, jde prakticky o celosvětový standard. Tedy až na přepínače světel. Dnes jsme zvyklí pouze
na přepínač potkávacích a dálkových světel. Sportard má kromě toho ještě obrysové světlo. Ještě zmíním
na dnešní dobu zastaralé ovládání plynu jen jedním lankem.
Úpravou oproti prototypům prošla také palubka. Původní multifunkční digitální displej nahradily analogový rychloměr,
otáčkoměr a digitální panel s palivoměrem, dobíjením a počítadly kilometrů. Menší výhrady bych měl ke kontrolkám
blinkrů, neutrálu a světel. Jsou sice pohledně rozmístěny okolo budíků, ale žárovky v nich jsou příliš utopené
a za jasného počasí se světlo v nich ztrácí.
Základ tvoří plechová nádrž vycházející z modelu 640, přes kterou je plastový kryt. Dojem kazí akorát plastové
víčko, které nahradilo letecký uzávěr. Mezi nádrží a řízením pak snadno naleznete také víčko oleje. Sice máte
jednoduchý přístup ke kontrole, ale zárověň hrozí, že vám nějaký halama víčko zcizí, protože namísto běžné
plastové měrky je tady celkem pěkná kovová.
Sedlo je další z prvků, který prošel modernizací. Sklon je v pohodě. Bohužel stále zůstávají nepříjemné ostré
hrany pod stehny, které vám znepříjemní nejen stání s nohama na zemi, ale jsou cítit také při jízdě. Snadně
sundavací/zastamdací sedlo pak ukrývá velice nadstandardní podsedlový prostor. Jen ať si v parlamentu schvalují
do výbavy motorek třeba nafukovací matračku ...
Stejně netradiční jako vzhled je i posaz na Sportardu. Jezdec je v mírném předklonu, přičemž ale stupačky jsou
moc vpředu. Pro pohodlnější svězení by to chtělo buď řidítka blíž k jezdci (lze upravit snadno pomocí komínků),
nebo šoupnout stupačky více dozadu.
Co ale překvapí, je odpich. Motor Minarelli, jenž nahradil slabší a zastaralejší Rotax a který naleznete například
v Yamaze XT, sice sám o sobě také není žádným sportsmanem, přesto ve Sportardu působí dostatečně dynamicky. Pokud
prostě zatáhnete za plyn a máte zařazený správný rychlostníá stupeň, což je zde více než důležité, Sportard vyrazí
ke svému cíli jako tygr za kořistí. Ovšem, chce to mít správně zařazeno. Tyto motory jsou známé tím, že při
nízkých otáčkách moc pracovat nechtějí a naopak vydávají děsivé zvuky.
K motoru patří převodovka. Pět kvaltů by bylo dost, kdyby ovšem nebyly tak daleko od sebe. V praxi to vypadá tak, že
motor často buď podtáčíte, nebo zbytečně vytáčíte. S tím souvisí také vstřikování. To je poněkud neklidné, což
se projevuje nepříjemným cukáním při udržování konstantní rychlosti. Lze ale nají otáčky, při kterých je minimální.
Podobně jsou na tom i další motocykly vybavené těmito motory.
Poddimenzované však určitě nejsou brzdy. Už jen zadní radiální čtyřpístek by bezpečně zabrzdil sám. Pokud by byl
ovšem namontován na předním kole. Tam nalezneme dva dvoupístky na kotoučích o průměru 305 mm. U testovaného kusu
přední brzdy pulzovaly, což bylo způsobeno zřejmě lakem na přírubě pod kotouči. V Jawě prý odstraní.
Samotný podvozek je poskládaný z kvalitních komponentů. Jde o kombinaci italských vidlic Paioli a zadní centrály
Bitubo. Stejně tak je v Itáliivyrobena hliníková kyvka, a to přímo na míru pro Jawu. Přesto musíme mít k podvozku
výhrady. Jde o nastavení. Vidlice je nenastavitelná a na centrále sice můžete ladit jak předpětí pružiny, tak odskok,
ale při sebevětším snížení jsou prostě pružiny zbytečně tuhé a útlum silně poddimenzovaný. To se projevovalo
nejistotou stroje již v mírných náklonech a odskakováním na nerovnostech. Prý si ale na tohle téma továrna promluví
s dodavateli komponent.
Zajímavostí jsou dva, resp. tři zhomologované rozměry zadních kol - na ráfku 4,25" můžete mít obutou stopadesátku
nebo stošedesátku, případně se nabízí ráfek 5,00" a pneu 170. My jsme se shodli, že vhodnější je užší varianta.
Stosedmdesátka na pětipalci, jíž byl vybaven testovaný stroj, je až moc široká a i když gumy Continental drží dobře,
tlustá guma má tendenci motorku pořád narovnávat. Nemluvě o tom, že v rozměru 170/60ZR17 je mnohem menší výběr gum
než v ostatních rozměrech.
K zatáčení, a to tentokrát v hodně malých rychlostech, musíme mít ještě jednu připomínku - malý rejd. Se Sportardem
tak manipulujete jako s nějakým superbikem. U motocyklu s ambicemi být všedním společníkem je to trochu nepříjemné.
Sportard je určitě mnohem dál než modely předchozí řady 650. A to ve všech směrech. Dílenské zpracování, funkčnost
a některé detaily, jako například šikovné madlo spolujezdce. Jsou tu ale také nedostatky například v podobě
samosklopného bočního stojanu nebo vytrčeného brzdového pedálu, který v náklonu dřete o zem (prý bude přihnut
blíž k motoru).
Velkým argumentem proti bývá cena. Ta činí téměř 170 tisíc korun. Jinými slovy, proč kupovat Jawu, když za ty prachy
můžu mít japonce? To by pak ale člověk nemohl kupovat ani americké stroje, protože ty japonské budou vždy o krok
napřed a levnější...
Petr Pour, foto: Jakub Nič, autor a Jawa | ČMN 22/2011 |
|
|